ROMANCE O JEDNOM PASÁKOVI.

Za večera rychlým krokem

k hradu pasák mladý chodil,

a on loutny volným tokem

z hradu slečnu k sobě vodil.

A on zpíval a on hrával,

děvě líbal ústa volná,

a že hyne, naříkával,

rodem láska obapolná.

Těšívala, líbala ho,

k srdci tiskla děva vřele,

on, ač lásky cítil blaho,

přec se vracel nevesele.

Prchla jeseň, rozplynula

zimy kůra jarním dechem,

jemu touha srdcem hnula –

a on s loutnou k hradu spěchem.

A on sedne a on hraje

vábivé ku loutně zpěvy;

dlouho sedí, dlouho hraje –

než kde láska hradní děvy?

Napnul zrak – aj, což tam světla!

Napnul sluch – aj, což tam smíchu!

Vzdechy tu – tam radost květla:

vdáváť dceru pán, svou pýchu.

Více vědět třeba není.

Píseň v loutně oněměla,

a ve slzách ulevení

darmo ňádra hledat chtěla.

Přešla noc a zář červánek

růže stlala na hor čela –

jeli, jeli z radovánek

kol pasáka mrtva těla.

A když večer s křídlem šedým

s hor se snášel v sady nízké,

mladou paní s lícem bledým

našel rybák v řece blízké.