ROMANCE O KRÁLI VLADISLAVOVI.

Vladislav král si dnes odpůldne zdřím,

jej starost již vladařská zmáhá...

V tom hlahol zbudil jej: Bim bam bum bim...

– „Toť na poplach zvoní zas Praha!“

Mrzutě protáh se: „Ďas vše to vem,

ta láj mně klidu mžik nedá –

co chtěli, mají už: roboty, sněm,

ký čert zas –“ leč náhle vzkřik: „Běda!“

Třesk zbraní, řev a hluk, vždy blíž a blíž,

jak peklo když vznítí svá vřídla!

Chyt kontuš – skočil, jest u okna již –

co spatřil a slyšel – krev stydla.

Jak příboj moře když bije v hruď skal

a vichru bič šlehá vln hřívy,

že řvou a skučí, v před ženou se, v dál,

kol zástup vřel vzteklý a divý.

Blýskají kopí a sudlice žhnou,

sta pěstí se k arkýři zdvihá,

zří krále – ještě výš paže se pnou,

v ráz mečů třpyt vzduchem se míhá.

V před vrazil Bonuše, krejčí sic byl,

leč hranáč jak silný dub málem:

– „Ty, králi, vydej už zrádce, ježs skryl,

sic rozkopem dvůr ten i s králem.

Ty, králi „Dobře“, vždy kývat jen znáš,

sníh včera je sazí dnes v chvatu,

teď Hlavsa u tebe slovo i stráž,

leč zítra zas Paška máš z Vratu.

Tvé slovo, přísahy – bez ceny brak,

jen vítr tvým slibem se sytí,

dnes kalich ctíti chceš, za chvíli však

v síť rybák hned z Říma tě chytí.

Ty, králi, k pánům jen: „Dobře!“ jsi děl,

když hrdla měst rdousiti spěli,

a rabem sedlák, jenž v loskotu střel

roj nepřátel z Čech kdys hnal smělý.

Ach! Žižky není už! Dalibor jen

teď ve věži na skřipky hrává –

ty řekneš „Dobře!“ a v krvi ten den

i jeho v prach svalí se hlava.

Leč dosud houslí těch žalobný zvuk

tak předivně teskní a pláče –

jak lid by zbudit chtěl písní tou muk

tvé srdce, tvé svědomí spáče!

Však ty zas havíře vraždil jsi hned,

pych škůdců když nechtěli snésti,

tvé „Dobře!“ více hrůz páše a běd,

než Bajazid krvavou pěstí.

Teď na nás žoldáků poslal jsi roj,

leč hříchů tvých, zloby, již krátce –

ty, králi „Dobře“, již pomsty se boj,

ty lotry nám vydej, své rádce!

Ty, kteří zapřeli Kristovu krev,

ty jednušky proradné, kleté,

sic lidu stihne tě divoký hněv,

v prach tebe i s trůnem tvým smete!...“

A rány na bránu, křiky a ston,

jak hromy když zabouří strží,

Vladislav bez dechu patří v ten shon,

snad kouzlo tam v okně jej drží.

A s kuší přiskočil Marjanek švec,

šíp vložil, kuš natáhl, křičí:

– „Podejte krále sem Poláka přec,

i v smrti své „Dobře!“ ať kvičí!

A z kuše střela již letí, již v ráz

se v arkýř tam do okna vpeří ...

Jak ze sna Vladislav prozřel v ten čas,

zpět uskočil, zmizel kdes v šeři.

A za ním divý zas hlahol a ryk,

leč příkopem prchl král třtina –

on za zdi Hradčan se ukryl a znik,

kde ztmělý dóm k nebi se vzpíná.

Před oltář vrhl se: – „Přisámtě ďas,

žít nechci už v strachu zde stálém!

Ten lid krev husitskou v žilách má zas,

ať Belzebub sám jest mu králem!“

Na koně vsedl a s družinou v cval –

co v městě hluk, nepokoj vzrůstal,

král „Dobře“ již v spěchu se k Jihlavě bral,

on do Uher utek – tam zůstal.