ROMANCE O MÉM PŘÍTELI.

Vtom krásném slunném věku jarém,

kdy proudí v žilách žhavá krev,

můj přítel rád měl tichým žárem

vlas, pohled, smích a hovor děv.

A jako všichni milující

vždy při červáncích v dumách stál,

ved’ řeči cudné, ševelící –

a folianty veršů psal –

však krásky jeho více chtěly...

než co si přál ten žárný hled,

a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý –

můj přítel poznat nedoved’...

Teď po všem je. Pryč touhy, mládí,

pryč cudných řečí přívaly,

čas serval vše, jenž v bezdno pádí –

však folianty zůstaly!

A teď? Ó, kdož tu tryzeň znají,

když přítel, liška podšitá,

vás pozve k cigaru a čaji

a verše při tom předčítá!

Čaj výtečný – však verše – běda

a monotonní, drsný bas!

a usnouti vám přítel nedá,

a po úsudku ptá se vás!

A při tom hoří jemu líce

– hoch dobrý to, a mám jej rád –

jen tenkrát milovat měl více

a míň těch veršů, veršů psát!