Romance o metaři.

Zde málo kouzla život nese.

Však člověk všemu navyká.

I metař časem usměje se,

když najde někde – slavíka.

On, třebas nebyl krásných lící

a jinak ulic ozdobou,

přec jenom klidně může říci,

že o chvíli jde před dobou.

Ty ještě dávno dřímáš, světe,

a dále chrníš na loži,

a on už dále čistí, mete

a fůru smetí naloží.

Tak sotva v růžích vstane zora,

zříc vyčítavě na flámy,

on z obecního táhne dvora, –

hle, oč jde metař před vámi!

A táhne jeden, druhý, třetí,

jich převelká je armáda

a v dlouhých řadách metou smetí

a smetí dál se nakládá.

A pilnosti typ chvalně známý,

hle, metař, dře se do krve,

ty proklínaje v duchu flámy,

již z kaváren jdou teprve.

A mnohý z nich snad vzpomene si,

ve společnosti kumpánů

jak flámovával také kdesi

a domů chodil po ránu.

Teď vzpomínky ty táhnou hlavou

a mnohé mnohdy zazebou,

máť mnohý krásnou, usmívavou

budoucnost – žel, že za sebou.

Znám jednoho z těch lidí blíže,

než zatočil jím světa vír,

on žil, jak žije každý kníže,

vždy gentlemen a kavalír.

On také píval „Chateau Iquem“

i „Vdovu Clicot“ též měl rád

a také bylo jeho zvykem

o velké sumy v karty hrát.

On také jezdil z Averina,

u Švertáska a Krásy jed’

a mnohá svůdná ballerina

by mnohé mohla vyprávět.

On také míval štěstí u žen

a po modě se odíval –

až na konec pak byl už dlužen,

kde na koho se podíval.

To všechno život s sebou nese.

Leč všemu člověk navyká.

I on teď časem usměje se,

když najde kousek – slavíka.

Nuž, jeho los teď méně skvoucí,

však on, snad smířen se světem,

teď cesty rovná pro budoucí

a ohání se koštětem.

A tak snad bude život celý.

Sen planý v duši nehárá, –

on spokojí se, nalezne-li

kdes lepší kousek cigara...