ROMANCE O MILOVÁNÍ.

Plul nebem oblak, vzduchem pták

a ulicí se zpěvák bral

a píseň o své lásce pěl

a struny loutny probíral:

„Ta, které patří srdce mé,

má líbezná, má milená

je krásná jako květina,

když ranní rosou skropena –“

A bledolící učitel

stál v okně školní světnice,

až do srdce mu pronik hlas

té sladké sloky z ulice.

A každé slůvko v srdci tom

mu hrálo, kvetlo, zpívalo,

v tom srdci jeho mladičkém,

jež dosud lásky neznalo.

Teď miloval. Víc nevěděl,

než že je luzná, milená

a krásná jako květina,

když ranní rosou skropena.

A ve dne měl ji v myšlenkách

a v noci vídal ve svých snech,

tak každá chvilka života

mu nesla růže na svých rtech.

A minul rok a přešly dva

a přešlo více takých let,

však učitel to nevěděl,

neb miloval svůj vonný květ.

Plul nebem mráček, vzduchem pták

a ulicí zas zpěvák šel,

na loutnu hlučně sobě hrál

a takovou si píseň pěl:

„Ta, která měla srdce mé,

ta květina má zrosená,

je v starém šerém klášteře

pod rudou deskou pohřbena.

Však zpěváku Bůh srdce dal

a světu ne květ jediný –

tak z kláštera jsem vyšel zas

a mám rád jiné květiny.“

Ton loutny a hlas zpěvákův

ven učitele vylákal

a sotva píseň uslyšel,

hned usedavě zaplakal.

A v komůrce se uzavřel

i jídlo odmít docela

a ve dne v noci naříkal:

„Má drahá láska umřela!“

A naříkal tak mnohou noc

a naříkal tak mnohý den,

a když pak vyšel, byl tak stár

jak z pavučinek upředen.

A nikdy nemoh popatřit

na květ, jenž rosou skropen jest,

zřít nemoh pro hněv zpěváky

a loutnu slyšet pro bolest.