ROMANCE O MINULOSTI.

V své tiché síni seděl muž

a v denní zář a v noci hluš

on nepohléd’, jen skláněl tich

se nad starými svazky knih.

Tu ozval se kdys blízký krok,

a vešla dívka, štíhlý bok

a smavé líce, zlatý vlas

a v očích modrý dětský jas.

A přistoup’ blíž a pravil host:

Ó, pohleď jen, jsem Přítomnosť,

slyš píseň moji, žití hlas!

A on řek drsně: Nemám čas!

Pak přešlo mnoho, mnoho let,

a z muže byl už bílý kmet,

však dosud čilý, vážný, tich

se skláněl k svazkům starých knih.

Tu klepá kdos – ta proměna!

Teď vešla k němu stařena,

jak z pergaménu žlutou líc,

a on jí vyšel chvatně vstříc.

„Kdo jsi, ach, pověz!“ – Minulosť!

děl belhající, chvějný host.

Tu ronil slzy dobrý kmet

a hledal krásy zbylý sled...