ROMANCE O MLADÉ TANEČNICI

Hudbou, tancem víří sál,

mnohý pot již s čela stírá,

z ruky letí do ruky

vábná panna Časomíra.

Kolik let jí – bůh sám ví,

a přec jak by zdroj jí mládí

skýtal stále nový čár,

každého zas v tanec svádí.

V tváři klid má antický,

do řecké se halí řízy,

tančí vážně, usedle,

a přec všechen úspěch sklízí.

Podle ní vše řídí krok,

pro ni planou zrak i líce –

leč v tom v plesný sálu ruch

vchází nová tanečnice.

Modrý abbé vede ji –

Časomíra, hle, se mračí! –

Ó! toť jinší děvče je,

veselejší a též mladší!

Na živůtku hoří květ,

se suknice pentle vlaje,

neposedná nožka jí

jako v tanci sama hraje.

Puchmír první letí k ní

a již se s ní v kole točí,

tanečníci kol a kol

mohou na nich nechat oči.

Za Puchmírem jiní hned

okouzleni pro ni spějí,

jak se živě, lehounce

vznáší v tanci nožka její!

Než v tom někdo: „Tanec ten

nehodí se pro nás!“ zvolá.

„Oho! oho! nám jen ten

hodí se,“ zní zlobně z kola.

„Hodí se!“ a „Nehodí!“

jako střelba z pušek padá,

zrak se jiskří, zvedá pěst,

v celé síni hluk a váda.

K Časomíře hned se ti

a ti k nové dívce řadí.

„Nade vše je řecký vzor!“

„Lid nám vzorem!“ křičí mladí.

A v tom hudba spustí zas,

mladá dívka letí lehce,

panna Časomíra však

vzdoruje a tančit nechce.

Horlí hlouček kolem ní,

odpůrce že zdrtí bídné,

ale věru, na podiv,

jak ten zástup její řídne.

Mnohý z těch, kdo chválí ji,

po nové už šilhá kráse,

každou chvíli někdo z nich

k druhé straně odkrádá se.

A než mine hodina,

již jsou v kole skoro všici,

vroucně tisknou k hrudi své

mladou novou tanečnici.

Časomíra v koutečku

tiše pláče, hlavu věší,

Šafařík a Palacký

nadarmo ji něžně těší.