ROMANCE O OPUŠTĚNÉM KRBU

U krbu starý otec

a matka šedivá,

v popeli každá jejich

se slza rozplývá.

Jediná radost jejich,

dceruška, ztracena.

„Což nevrátí se více?“

„Ne!“ lkala ozvěna.

Tu přišel cizí rytíř

a jejich slzy zřel,

a rychle sedl na kůň

a děvče hledat šel.

A projel divým lesem,

až našel dračí skrýš,

„Ó, nelkej, zlaté dítě,

je pomoc blízká již.“

A zabil draka v boji,

v náručí dívku vzal,

a láskou jemu v srdci

vlas její zlatý plál.

„Buď má, buď má, ó dívko,“

zajásal slavný rek.

Starému otci a matce

ji přines nazpátek.

Jak objali ji náhle,

žár v krbu vzhůru šleh,

a byla radost v chatce,

a ples byl v srdcích všech.

Však štěstí lístek, vítr

jej stočí po lese,

z andělských křídel pírko,

jež vítr odnese.

V boj odebral se rytíř,

zmizela dívka zas,

a družný plamen krbu

jsa osiřelý zhas.

A když se rytíř vrátil,

tu našel prázdnou chýš,

kde otec, kde je matka,

kde dívka? Bože, víš!

Teď bloudím smutně lesy

a hledám ztracenou,

jen za mnou lesy hučí

svou dlouhou ozvěnou.

Teď bloudím smutným lesem,

už nevím ani kam,

jen cítím, kterak zvolna

a těžce umírám.