ROMANCE O OTROKU CHALIFA HASSANA.

Strojil Hassan, ušlechtilý

Aliův syn, bohabojný,

jednou vůdcům chrabrých vojů

knížecí hod slavný, hojný

s nevídanou nádherou.

Mísu křišťálnou a zlatou,

starobylou, přebohatou,

chalifských pokladů pýchu,

– památku po předcích svatou, –

do komnaty plné smíchu

hodovníků rozjařených

otrok jeho s krmí nes’.

Kráčeje však, uváz’ patou

na kobercích rozprostřených,

zaklopýt’ a k zemi kles’.

Z křišťálu jen střepy zbyly,

na koberec skvrny dštily,

potřísněn je ušlechtilý

Hassan sám na šatu svém.

Hosté všichni vyskočili,

hrozili a vytasili

dýky v hněvu velikém.

Byla vřava, neodolal

zlobě chalif Hassan sám.

Na kolenou otrok zvolal:

Pane mocný, jesti psáno:

„Tomu ráj, kterému dáno

skrotit hněv svůj.“ Pamatuj!

Hassan děl po krátkém boji:

Pravdu máš, tak psáno stojí.

Pominul, viz, hněv už můj. –

Řekl jinoch: Ó, můj pane,

psáno též je: „Odpusť vinu.“

Jak je psáno, tak se stane,

řekl Hassan. Vstaniž, synu,

vinu tvou ti odpouštím. –

Zvolal jinoch: Milost tvoji

Bůh odmění! Psáno stojí:

„Dobrodince miluje!“

Pravil Hassan: Hosté moji,

jedno slovo z Knihy svaté

váží víc než všechny zlaté

poklady a křišťály.

Drahé památky mne zbavil

sluha tento nevšímavý,

chybu malou ale spravil

velkým z Knihy výrokem.

Jinochu, od této chvíle

prost jsi pout a ponížení,

nejsi více otrokem!

Svoboden jsi! Zde je zlato,

abys zbroj a koně za to

koupit moh’, a prolévati

krev za víru, bojovati

volný jako vyznavač.