ROMANCE O PÍSNI

Usnu. – A co se mi nezdá:

s modrých nebes padá hvězda

jako zlatá květina

a mně zrovna do klína,

proměněna v pacholátko,

osloví mne: „Nazdar, tatko!

Nepoznáváš, kdo že jsem?“

„Ba, ne,“ šeptám s úžasem.

„Děcka svého neznáš více?“

ptá se, kloníc ke mně líce

usmívavé, růžové

jako květy třešňové.

„Nepoznávám!“ tvrdím v zmatku

k švitornému pacholátku.

„Toť mrzutá velmi věc:

pěvče, jsem tvá píseň přec!“

„Ty žes to, má písni milá?

Mněl jsem, žes mne opustila

v stáří...“ „Vzpruhou budu ti,

těšitelkou, perutí

až do smrti, v každé době!“

Píseň milou vinu k sobě

v strachu, aby mně snad zas

neunikla v nebes jas.