ROMANCE O PLATONICKÉ LÁSCE.

S Petrarkou na plesu – Avignon plál

sterými světly a blesky –

sotva že vešel v zářící sál,

střetl se Karel, král český;

úsměv mu pohrával na tenkých rtech,

zapomněl jistě dnes starostí všech,

setřásl chmury a stesky.

„Uvidíš, Milosti – Petrarka děl

s planoucím okem – mou paní,

madonnu, vílu, cudnosti pel,

krásu, jež oslepí, raní;

ručky jen dotknout se – nebeský sen,

ale věř, ke štěstí postačí jen

dívat, ó, dívat se na ni.“

Usmál se Karel. V tom – jaký to ruch?

K dveřím sta upřeno hledů.

Do sálu vchází, hle, krásných dam kruh,

milostná Laura v jich středu;

srdcem všech zachvívá božská ta líc,

a hle, sám císař už kráčí jí vstříc,

s Petrarkou v uctivém sledu.

Za ruce ujímá císař ji hned –

všecko k nim zraky své točí –

Laura se sklání jak ve vánku květ,

císař, hle, líbá ji v oči,

na oči líbezné, na čílka běl,

jehož pruh jakby se lilijí chvěl,

motýl když křídla v ní smočí.

Odchází Laura. Kol ševel a šum,

v sále jak na hlučném sněmu.

Ale kde Petrarka? Opustil dům?

Skrývá se v záclony lemu?

Petrarka v koutě stál, v tváři zlý rys,

očima koulel a rety své hryz.

Karel již pospíchá k němu.

„Mistře můj, šťastnější pěvců jsi všech,

císař se Muse tvé klaní,

polibek, který jí na oči vdech,

nejsladší pro něj byl daní;

odpusť však – neumím splétati rým,

poetům jako ty, dobře já vím,

stačí jen dívat se na ni!“