ROMANCE O SRDCOVÉM KRÁLI.

Žil v dálné zemi bledý král,

ten v životě se neusmál,

jen zpíval

a v dlouhých nocích ke hvězdám se díval.

A slovem druha neranil,

jen na svém trůnu tiše snil,

kde s čela

tři zlatá srdce na štítě se skvěla.

Ten bledý, pohádkový král

kdys vyjel sám si v lůno skal,

kams v dáli,

kde v bystřinách se bílé víly smály.

Jel nevěda, že do kola

vše žárem jara plápolá,

a s písní

se k ptáku pták v rozkvětlém keři tísní.

Jen snil a snil a v dálku jel, –

v tom náhle divnou bytost zřel,

tak krásnou,

jak v modlitbách on vídal Pannu jasnou.

Svou bílou náruč rozpjala,

a sladkou píseň zpívala –

a králi

se v oné chvíli veliké sny zdály.

A luzně krásný, světlý zjev

pěl nový, horký, toužný zpěv –

a králi

se velké touhy v duši rozzpívaly.

A žhavý vzdech se jarem nes –

král v lokty bílé ženy kles...

To zněla

teď písní lásky jarní země celá. – –

Když bledý král se vrátil zpět,

na štít si připjal bílý květ

a smál se,

a štítem svým teď pyšně zdobíval se.