ROMANCE O TŘECH RYTÍŘÍCH A JEJICH LAVIČCE.

Dvůr Ferrarského vévody

nenajde rovných okolo,

jím zaměnili Olymp svůj

Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého

a skvostem v slávě knížete

tři rytíři jsou, přátelé,

jimž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,

jinak je nikdo nespatří,

ne jeden z nich, ne nikdy dva,

než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali sdělat si,

kde panstvo nejvíc chodilo,

lavičku, na níž vedle nich

už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru

tam sedávali všichni tři,

jako tři lístky jetele,

což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised rád

i dámám se tak zlíbilo –

však dali hlavy v hromadu –

a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho

Smrt odvezla si bezcitná –

tu odřízli kus lavičky

a sedávali nyní dva.

I přišel čas, Smrt přišla zas

a druhého si vedla k tmám –

poslední rytíř lávky kus

zas odřízl a sedal sám.

Sám seděl tam a myslil si,

že sám je a jak byli tři,

jako tři lístky jetele,

což člověk jinde nespatří.

Tak seděl, až zas přišla Smrt

a odvedla jej, kam ty dva,

a opuštěná zůstala

lavička malá, dřevěná. – –

A máš-li v žití přátele,

buďte jak lístek jetele

a buďte, pokud žijete,

jak rytíři na lávce té.

A vezme-li Smrt jednoho,

pak nehledejte jiného –

kus lávky odřízněte tam,

a zbuďte dva. A potom sám.