Romance o velkém štěstí.

Svůj celý život dlouhý

o velkém štěstí snil,

co marné vzplálo touhy,

jen pro to štěstí žil!

Kdys mládí na úsvitě

on hrdě sobě řek’,

být čistým vždy jak dítě

přes všeho zlost i vztek.

Od rtů si odtrhnouti

všech plesů každou číš,

a čist jít další poutí,

být svému štěstí blíž.

A míjela tak léta,

jak mraky nebem jdou,

co snah, tuch v duši zkvétá

mu hudbou zázračnou!

Však potlačil on všecky,

ať slují jakkoli,

ať žena, úsměv dětský,

to všecko nebolí.

Chtěl v čistém vítat hávu

to velké štěstí své,

a neměl, kam klást hlavu

v té bouři zuřivé.

A přečkal vše – teď kloní

nad azaleje sníh

skráň mdlou – cos v duši zvoní,

než těcha – spíš teď smích.

„Je tvoje žití prázdné

jak tento bílý květ,

co ze všeho máš, blázne?

Zde stojíš snící kmet!

Je pozdě! Spat jdi! – Síly

již nemáš, ve hrob spěš,

kde jiní blaho pili,

tam s prázdnem odejdeš!“

A sní – a slza vroucí

se vkrádá jemu v líc,

své srdce slyší tlouci

a každý tluk dí: Nic!

V tom s bílé azaleje

v dlaň schví se jemu list.

To velké štěstí zde je!

Co více chceš? Jsi čist

tak jako já, jsi čist!