ROMANCE O ZNÁMÉM STROMU NA KOLIŠTI.

Známý strom zas vidím kvést!

První v květech vždycky jest –

jaro volá v cesty Vaše

každá jeho ratolest.

Ráno, když se rozdýchá,

strom ten voní do ticha:

pro Vás, jež květ milujete,

v bílý žár vždy pospíchá.

Někdy z Vašich ranních cest

krok Váš vidí blíž se nést –

krásné oči jdou se dívat,

kolik hodin tady jest.

Slyšte, tichý stromu hlas

hudbou jitra volá Vás,

vůní zpívá, květy dýchá:

– Dítě sladké, není čas!

– Pro Vás kvetu, čekám Vás,

uslyšeti chci Váš hlas,

hodiny lhou, nespěchejte,

dítě drahé, není čas! – –

A Vy přece jdete dál,

strom své květy marně stlal,

za Vámi však v cestu ještě

z růžova se rozdýchal.

Vidím ten strom duší žít,

chápu jeho touhu, cit:

jediným jen květem aspoň

ve vlas Vám se zachytit.

Jediný květ by se smek’

na Váš rudý živůtek,

tam žít ještě aspoň chvíli,

a proč chtěl žít, aby řek’ –

Jediný květ aby pad’

pod Váš kročej, umírat,

naposled by v smrti zavzdych’,

kterak toužil, měl Vás rád...

Známý strom zas vidím kvést,

první vždycky v květech jest –

a o Vaší kráse zpívá

každá jeho ratolest!