ROMANCE POZDNÍHO LĚTA.

Dozralého žita lány zlaté,

matky Země roucho zrnaté,

k modravým se lesům rozléváte,

plavé moře, vánkem rozehřáté,

alejí lip šumnou proťaté!

Stulen do stinného stromů klína

barokový zámek v dřímotě.

Kdys tu laškovala Colombina –

v jeseni teď jenom Meluzina

kvílívá zde v žalné tesknotě.

Jdu lip klenbou... Vrzly parku dvéře –

s rudým parasolem dívčina

v šatu bělostném se ke mně béře,

svěží, jak když vábně kyne s keře

sladkou šťávou kyprá malina.

Jak bych nepoznal svou Colombinu!

Vstříc jí chvátám, v toužné žádosti

již ji k srdci nedočkavě vinu –

avšak žasnu, patře na vidinu,

kterak půvab ztrácí v blízkosti.

Na vždy pohas' oheň čarných zraků,

na vždy sesinal rtů žhavý nach,

vlas, dřív závoj tmavší nočních mraků,

zšedivěl té dívky na přízraku,

plížícím se v náměsíčných snách.

Jsou to granáty či rudá stužka,

co ji hadem šíji ovíjí?

Oh, co zřím! Má milovaná družka

jak by z katanského prchla lůžka –

krev jí třísní hrdlo z lilijí!

Tuším vše!.. Má Mladost-Colombina

hrůzovládou Času souzena!

Sladkou hlavu sťala guillotina – –-

proto ke mně náruč nerozpíná,

na věky už pro mne ztracena!

Její stín jen kmit se za večera

před zámečkem v stmělé aleji,

rozplývá se do vlahého šera...

A v mém nitru marná touha sterá

vzplanula jak jiskry v nístěji!

Dozralého žita zlaté klasy,

matky Země roucho zrnaté,

naposled vám větřík čechrá vlasy,

kam květ modrý chrpa zapletla si, –

zítra švihem kosy skonáte!