Romance Puka.

Ondy ořech dutý

za masku jsem vzal,

v krunýř jeho žlutý

dírky vyvrtal.

Dírky pro dvě oči,

v dutinu jsem vlez’

a skryt ve klokočí

zíral v dálný les.

Fantastické, dálné

volné průhledy

kynuly tu v kalné

oči nezvedy.

Nikým neviděný

všecko viděl jsem,

jak před zjevem ženy

divadlem je zem.

Moh’ to roháč říci,

za družkou jenž spěl,

v doubí stříbrolící

kde kvet’ jitrocel.

Vever o tom věděl

v šeři borovic,

veverce jenž hleděl

stříknout zrnka v líc.

Srn, jenž odhodlaně

k potoku se bral,

kam pít chodí laně,

jak jen měsíc vzplál.

A pták na to věří,

žluna, kos i drozd,

dí to jejich peří,

rozsypané v hvozd.

Doupnák, ten tím kvílí

v stínu vlhkých skal,

echo, to tím šílí

a zní dál a dál.

Ach, před ženy zjevem

zem je divadlem,

vše se stává zpěvem

a zpěv polibkem!

Vše se mění divem –

než se naděješ,

vše hrá v plesu živém

i nadějí též!

Nad vším čarným prutem

mávne illuse,

žár vzplá v kmenu dutém,

staré haluze

šumí, šepcí, dýší

jako v mládí zas,

chví se láskou v tiši

květy sedmikrás!

Všady vládne láska,

jen se neptej kde?

Každá její maska

vítána je zde!

V ořech skryt jsem viděl –

zázrak čarovný, –

zač bych dřív se styděl

u své královny.

V starých buků stínu

jako v pohádce

měla na svém klínu –

hlavu ušatce.

Šimraje mu šíji,

uši líbala,

v lásky poesii

níž se shýbala.

A ty uši stále

rostly a jich stín

na holé stál skále

i pad’ v lesa klín.

A když král sem přišel

a zřel obraz ten,

polibků zvuk slyšel,

stanul udiven.

Slyšel povzdech, mnohý

něhy sladký ston;

uší stín – to rohy,

měl je – Oberon!