ROMANCE ROKOKOVÁ

Je léto dusné. Srdce v těle

už tluče jaksi zlenivěle

a ozývá se bez rady

a hluché ticho kryje vísku,

jen matný šelest vodotrysku

jde ze zámecké zahrady.

Tu kapek dešť se tlumí listy,

neb ozývá se půlton čistý,

jak kane voda do vody,

i tíhu, která světy kácí,

i vážnost prostou ve své práci

má každá součást přírody.

Však uvést v souhlas duše lidí

se příkazy, jež hmotu řídí,

zdaž podaří se komusi?

Být vážný, přesný, svatý, zdravý

a neupadat do únavy

– e – to jsou marné pokusy!

Jsou lidé v poli. Duše živá

se do zahrady nepodívá,

jdouc opatrně po zvuku

a v zámku spánek všecky topí,

jak mrtvy visí k zemi copy

a tíží tupě paruku.

Je na zahradě všecko v klidu

i zahradník, chtě zaspat bídu,

tu položil se na cestu

a nerozeznáš bzukot včelí

od kapky vody, jež se dělí

ve zmrtvujícím šelestu.

A růže, bezy, jasmín vlavý

se dotýkají hrudi, hlavy,

jež nevidí, ni neslyší,

že pocit stejně mdlý a smytý,

jenž má být králem nad pocity,

je v smrti jen a v hašiši.

Však nejen růže. Divé hlohy

též nejsou zhola bez úlohy

na scéně, jíž jest lidský svět,

neb dýchají a v parnu mámí

a jejich vůně klesá s námi

ze spánku v spánek zase zpět.

Spí nádvorník i lokaj, kočí

a jejich tučné slité oči

se vnitřním mírem opíjí.

Lze přímo říc’, jak spánek sytí,

jsa kvintesencí živobytí,

i kterak spánek zabíjí.

I motýl, jehož pohyb vždycky

byl neklidný, ač harmonický,

jak zraněn v trávu zapadá

a jako obraz lidské touhy,

když oslabí ji život dlouhý,

je vedrem zprahlá zahrada.

Však slyšme nyní! Kroky čísi

se ve sbor zhaslých zvuků mísí

a zachvívá se ovzduší,

ač chodce ještě vidět není,

už to je lehké osvěžení

pro krajinu i pro duši.

Hle, kroky rostou kvapně v síle

až objeví se nahodile

na stezce parku dívčí zjev,

v čemž stopy kouzla asi vězí,

neb občerství se růže, bezy

i v žilách sama lidská krev.

Teď však je zřejmo z toho zjevu,

že dostavil se na rendezvous,

však chybí klid a rozvaha,

že kdosi schýlen čeká v křoví

a vlastními je trýzněn slovy

a bez účelu přisahá.

Že tento kdos je hbitý, hezký,

má paruku a bílé přesky

i panský frak a střevíce,

že srdce, které prudce bije,

proň chová jisté sympatie,

jsouc mučeno tím velice.

Však slyšme dále! Altán sešlý,

kamž pozděj on i ona vešli,

má přítmí, vlídné obrysy,

v něm jiná sféra zdá se stoupat,

jak výdech prvních jarních poupat

i lehčí život jakýsi...

Jak vyproštěný ze jha země

zde člověk jest a chápe jemně,

co kdys mu bylo z dosahu...

Zjev mužský, hbitý líbá, klečí

a dvakrát během prudké řeči

svou opakuje přísahu.

Hne přísaha ta nebem, zemí,

až keře kývnou haluzemi

a sesílí se bzukot včel;

i sama voda živěj kane,

mne zahradník si oči, vstane,

jak v světě žít by zapomněl.

I nádvorník i lokaj tlustý

se probouzí a jejich ústy

jde dlouhý, sladký, zvučný vzlyk,

jim zalesknou se oči obě,

jak po mdlobě či po chorobě

plá první jasný okamžik.

Hned voda pěje půlton čistý,

chvíc v basinu se mezi listy

a rozmáhá se svěží chlad,

a láska jako fluid vřelý

se ve všem živém rozševelí,

ve smysly počne pronikat.

I neživá věc ale mění

svou podstatu v tom okamžení

a jeví záblesk nějaký...

A rty, jejž skrytá hnutí ženou,

dlíš před záhadou rozřešenou,

jak povstávají zázraky.