Romance trochu divná.

Pan rytíř Titurel

v les černý jednou jel,

co chtěl, nevěděl ani,

a tmou jak hvozdu spěl

pan rytíř Titurel,

tu uzřel bílou lani.

A jak tu lani zřel

pan rytíř Titurel,

kuš sňal a střelil lani,

šíp do čela jí vjel,

tam zlatý kříž se skvěl,

laň běžela dál strání.

Pan rytíř Titurel

za divnou laní hřměl

tmou, nocí bez ustání,

a lesem, jenž se tměl,

kříž, zlatý blesk, se chvěl

na čele bílé lani.

Na čele pot již měl

pan rytíř Titurel

tou honbou za tou laní,

a les když proletěl,

do mechu schvácen sjel

a vzdychl jen: Má paní!