ROMANCE Z 19. STOLETÍ.

Ó paní má, vždy touhou hoře

k vám všude spěl bych, věřte mi:

ať byla byste na dně moře

či ve hvězdách kdes nad zemí.

Vždyť, slza-li se v dny mé chýlí,

váš ret ji hbitě odsměje,

že místo vloček touže chvílí

jen růží cítím záchvěje.

A mám vás rád, že kol vás cosi

nad kouzla ráje poletá –

váš zjev se líp než cudnosť nosí

a stydlivěj’ než koketa.

A mám vás rád, že nejste skoupá:

vždyť smím se dívat na nožku –

a když se k smíchu taktem houpá,

já zlíbal bych i punčošku.

A mám vás rád, že žhavý, snící

se zrak váš skrývá do líček,

když, co juž nelze slovem říci,

vám říkám v tichu hubiček.

Leč přisahám vám na to, paní:

mám nejradší vás proto jen,

že máte muže k zulíbání,

jenž láskou slep je, spokojen.

Váš krb je pro mne vždycky teplý

a výtečný je manžel váš:

kde na „zdrávas“ my ruce sep’li,

on kříž si dělá v „otčenáš“!