ROMANCE Z ČERVNA 1932

Jde člověk, hvízdá si písničku,

večer už na zemi padá;

po boku chlumu jde pastýř tam,

dohlídá na ovčí stáda.

Ovce jsou vychrtlé, rouno jim

střiženo až k holé kůži.

Na zemi není už travičky.

Pastýř se zadívá k muži.

Pastýř je prorostlý, berani

tlusti jsou, psi též ne chudí.

Člověk si hvízdá, že na světě

ovce jen v bídě se trudí.

Pastýř že pastýř, pes že pes,

berani že též jsou pány –

pastýř to poslouchá, sakruje:

tohleto, Kristovy rány!

On našim ovcím se posmívá,

urážkou hvízdání toto!

Berani, ohaři na něho!

Dejte mu hezky co proto!

Psi zařvou, několik beranů,

jak by jej na roh brát chtělo,

i pastýř si po něm něčím prásk

(leč aby se to nevidělo).

– Tak vida pastýře! Vida psy! –

člověk si vzpomíná letem,

kolik let tomu je, co jsme šli

on a já společně světem!

Zle tenkrát na nás se sápali,

leč tenkrát vlci to byli –

a já jsem chtě chránit pastýře

pral do nich ze vší své síly!

Kterak se zvěř ta dnes změnila!

Štěkají – tenkrát vyli –

Hodně se propestřil ten náš svět,

nejsme též, jimiž jsme byli! –

A že je pastýř tak ochočil,

toť řídké moudrosti náznak,

toť vlastně čin jeho největší,

hotový tvůrčí to zázrak! – –

Psi tedy štěkli a berani

napřáhli rohaté hlavy,

tu a tam ovce si zamekla –

a konec bojovné slávy!

A co dál? Nic. Pranic. Spokojen

pastýř, psi, berani taky –

ovcím je zima zas, mají hlad,

k půdě zří matnými zraky.

Člověk si hvízdá dál písničku,

zří na ta vychrtlá stáda.

A večer smutný a nevlídný

na holou pastvinu padá...

Člověk si hvízdá dál písničku,

jak to má ten pastýř pěkné:

berani, ohaři hrnou se,

jak on jen slovíčko řekne!

Pastýř si zažehá ohníček,

říká si stařičkou větu:

Ovečky, usněte, ten náš svět

je nejlepší z všech lepších světů...