ROMANCE Z POUTI

By Jan Karník

Ve výhni srpna když zrá plod,

vždy v kostelíku pod lipami

Marie, hvězdy nad hvězdami,

slavně se vrací poutní hod.

Jsou kolem hroby věnci kryty,

v kroj venkova i mÓdní šat

divizen hoří sirné svity,

plášť thují vánkem rozevlát.

Jich řadou, která cestu stíní,

krok zvolna šinu ke svatyni,

kde andělů dvé v údivě

stůl Páně střeží bedlivě.

A nad ním trůní s korunou

ctná Paní, která matkou slove

všem pod sluncem i pod lunou,

jimž hoře v živé srdce klove,

kdož na mučidlech vysíleni

v ní našli pramen, žal jenž mění,

ten nad pelyněk hořčí jed,

v útěchu sladkou jako med.

Když slunko stálo v zenitu,

čtyř dívek zjevy klekly tu.

A já, jenž ukryt za varhany

zřel v zalíbení na ty panny,

pojednou zatrnul jsem v duši,

neb vidění, jež zítřek tuší,

se před mým zrakem odhalilo

jak v poušti obrys dálných měst,

jak čet bych skryté písmo hvězd,

mně tajné náhle zjevným bylo.

A proto pod tvůj hvězdný štít

ty dívky chtěl bych, Panno, skrýt,

by nebyl zmarněn zlosyny

květ půvabu, pel neviny!

Hle, svěží jako voničku

poznávám s kruchty Toničku.

Jí v očích sedí diblík smavý

skryt do studánky zorniček,

nad čelem věnec vlasů plavý,

z rtů svítí řada perliček.

Však nad tou hlavou usměvavou

zapadne slunko za mrákavou.

Zlý v životě jí souzen kříž.

Muž dravec v spáry své ji schvátí,

sám hýřivě chtě hodovati

jen na ni složí práce tíž.

Když drobných dítek růženeček

jí na šíji se zavěsí,

zlá nemoc, neodbytný střeček,

rok po roce je vyděsí.

Jak obětí za otce viny

smrt skosí květy Toniččiny.

Až kolébavky umlknou

a nad rakví, jež vzala děti,

máť hořem bude kameněti

v Nioby sochu mramornou,

Ty Paní, lásky souzvuku,

rač uchopit ji za ruku.

V ní utvrď víry zaslíbení,

že pro nevinnost smrti není,

na rajské louce líbezné

svá kuřátka že nalezne!

A nová, chmurná vidina

se rozvíjeti začíná.

To Andělky tvář vábivá

jak pivoňka se zardívá –

a přec už v její útlé hrudi

se mraveniště škůdců budí,

jež útroby jí poplení

jak mrazy jarní osení.

Až pod světničky nízkým krovem

mřít bude hrůzou před hřbitovem,

v své úzkosti zrak bude zvedat

jen k Tobě, Matko chorým blízká,

jak loď, jež vjela na skaliska

u Tebe zakotvení hledat

pro ztroskotaný těla vrak,

jejž nahlodal zlý vlkodlak.

Ó hvězdo mořská, chvílí tou,

když z puklé hrudi v němém děse

krev na podušku vyhrne se,

přijď, nádobu vem rozbitou!

Též nad Ludmilkou jako dým

se příští bolest vznášet zřím.

Jak škeble perlu v nitru svém

dnes lásky žár v taj srdce kryje

a v lásky sladké melodie

se hrouží tichým večerem.

V ten blaha sad však had se plíží

a její tužby zrada zkříží.

Jak květům, na něž zapomněli,

jí souzeno je život celý

bez rosy schnouti, bez světla,

a samota by nehnětla

jen kanárkem se těšit v kleci

a mourkem, jenž se lísá k peci.

V dnů odkvétání šedi chudé

jen píseň tvá jí, Matko, zbude.

Zde před oltářem jitřním časem

jak rajský Cherub čistým hlasem

za toho bude orodovat,

jejž v kalných proudech tuší plovat,

a jenž kdys, blínem zmámený,

jí v srdce házel kameny.

Vlej v duši mír, jejž zničil ženich,

Ó Potěšení zarmoucených!

Ó Evuško, co nad tvou hlavou

síť zatahuje nedočkavou?

Co jako mloci jeskynní

tvou bílou řízu pošpiní?

Čeho to jiskra doutná v zraku

pod stinnou klenbou obočí,

kdo tebe, vzácný, plachý ptáku,

kdys ochočí a zotročí?

Kdo ze zátoky větrům skryté

na bouřné moře vyvábí tě,

jak nad loďkou kde ztracenou

se vlny zavrou nad tebou!

Ó, vidím, vidím, sladká ženo,

tvé tělo bude popleněno,

až liliový, vonný sad

rej kozlů přijde udupat! –

Však potom přece z kaluže,

kam po napití hozen kalich,

ti v slzách hořkých, vytrvalých

výčitek osten pomůže.

Zpět uvede tě v stánek svatý,

kdes ty, než vír tě urval klatý,

před svatou Pannou klečela

kdys v čistém rouchu anděla...

Pak bědná schránka křehké ženy

se zahalí v plášť Magdaleny

a viny šarlat zardělý

kajícně v sníh se vybělí.

Ó, shlédni, Matko, na ty děvy,

jež vzývají tě šťastny dnes –

v zlých barvách jejich los se jeví

a smutných zítřků číhá děs.

Až kolo sudby ozubené

je uchopí a zahubené

v rumiště pusté odhodí,

jim, Milosrdná, zahoj rány,

ať pluhem strasti přeorány

pro ráj se znova narodí!

V jich kahanech když stráven olej,

svou milostí ho štědře dolej,

by, oč je okrad' škůdce zlý,

zas v náruči tvé nalezly!