ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY.

Pásla si housátka podle vody,

vila si věneček pomněnkový.

Lukama běžela bílá cesta,

v modravou dálku a cizá města.

Jak se tam děvčátko zadívalo,

písničku toužebnou zazpívalo.

Tou cestou voják jel do daleka,

uviděl pasačku, klobouk smeká.

A bílé péro měl na klobouku,

k děvčátku zajel si přes tu louku,

vojáček, červený mládeneček,

požádal panenku o věneček.

„Kdybych ti věneček měla dáti,

byla bych trestána od své máti.

Kámen by mi na krk přivázala,

do vody hodila, proklínala.“

„Máš-li ty takovou matičku zlou,

pojď ke mně na koně, pojeď se mnou.

Pojedem, panenko, k Fridlandovi,

nikdo se o tobě víc nedoví.

Fridland je kavalír a nás má rád,

a my zas dovedem krev pro něj dát.

Muzika hrá, bubny zabubnují,

fridlanští do světa mašírují.

Na východ, na půlnoc, západ a jih,

Fridland je nad nima, svět je jejich.

Pojď, sedni na koně, děvčátko mé,

po bílé silnici pojedeme.

Budem u Fridlanda vojákovat,

po světě jak ptáci poletovat.

A když tam zhyne má hlava mladá,

vezmeš si, děvčátko, kamaráda.

Když toho zabijou, je tu jiný –

neboj se, děvčátko, vojančiny.

Regiment mládenců, regment je jich,

celičký regiment samý ženich.“

Sluníčko na bílou svítí cestu,

prach na ní zvedá se, letí k městu.

A stará husička zakáhala,

a stará matička zaplakala:

„Ty stará husičko, nekáhej víc,

pasačka tvá tě pást nebude víc...“