ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY. (II. Na podzim.)

Stará vojačka se zadumala.

Její muž teď – Talián či Ballon,

do dnes neví, jaký že to krajan –

odplížil se k povětrným žínkám...

Čtyři děti jemu porodila,

deset roků je s ním v regimentu,

vaří, pere, zašívá mu šaty,

hlídá ho, když přinesou jej z bitvy,

do vsi vpadnou-li, ví ona nejlíp,

kde co hledat, vždyť je z krve selské

a zná dobře zvyky svojich lidí –

žádný voják v regimentu nemá

tolik tolarů a prádla, peří,

jak ten její Talián či Ballon...

A ten šel teď k povětrným běhnám...

Jindy by se byla hnala za ním,

ránu vyťala mu přede všemi,

zbila by i neřestné ty žínky –

dnes je schvácena jen hořkou mdlobou,

síly nemá, smutno je jí v duši.

K potoku šla. Sedla na kraj v trávu,

lokty opřela se o kolena,

dívala se do spěchavé vody.

Náhle vidí, jak z té vody patří

na ni cizí, rozcuchaná hlava.

Černá, suchá, plná rýh a vrásek

oči chtivé, dravé, jedovaté,

sporým vlasem bělá se jí lebka –

baba ďáblice to v celé hrůze...

Zaklela a kopla do zrcadla.

Odvrátila se a vzpomínala

na svůj domov, na svá dívčí léta

a jak s vojákem šla do tábora.

Z Moravy byl, u Lützenu vzala

švédská puma pěknou jeho hlavu;

druhý Bavorák byl, zpil se jednou,

rebelantil, Fridland dal jej zvěšet;

třetí je ten Talián či Ballon.

Všem jim byla věrnou, řádnou ženou,

dbala cti jich, dbala cti své vlastní,

teď je konec... tenhle vyžene ji,

ba, i trosknechtům snad hodí v pospas...

Stará vojačka se rozplakala

nad tím vším, co jest a co se zove

žitím jejím... nejvíc nad svou hlavou,

černou, ošklivou a starou hlavou...