ROMANCE ZE SVĚTA KULTURNÍCH LIDÍ

Byl jednou jeden velekněz,

čněl slávou takřka do nebes,

za zdobu lidstva cizina,

za světce vlastní otčina

jej prohlásily. Štědře sil,

co čet a sám si vymyslil

po zemi své i po světě

o morálce a osvětě,

o cti a pravdě vítězné,

o důslednosti železné

a řekněm krátce: těchto „o“

by mohlo býti sto a sto

a všecka nesla ssebou vzlet,

že právem kořil se jim svět.

Však velekněz ten velebný

měl také tajuplné dny

jak slunce skvrny. Časem sňal

svůj ornát věštce, na leb dal

si pytláckou jen čepici

a vsadiv kulku v ručnici

do mlčenlivé noci šel

a střelil si – ne po zvěři,

však byli lidé někteří,

že hymnus pět mu nechtěli,

patroni chladní, kyselí –

tož po těch pálil; druhý den

pak býval tuze potěšen,

když ministrantů jeho sbor

mu hlásil, ten a ten že chor

je jaksi, ránu dostal prý

a neví se, jak, z ruky čí.

Těch ministrantů pestrou směs

si choval slavný velekněz,

je živil, šatil, platil jim

za vonný kadidlový dým

i dopouštěl by na ně vlít

též někdy jeho slávy kmit,

(vždyť hlásal, člověk živ že je

nejenom pouze chlebem zde).

A bylo dobře, že je měl:

v svých žácích žije učitel,

a tak když vystoup velekněz

ze slávy světa do nebes,

je tak nám, jako by tu byl;

co kdys tak ženerosně sil,

to oni stále hlásají,

ač truchlí za ním, jásají,

že neodešel, že je tu,

že nepad v mrtvou dřímotu,

že Smrt prohrála zápas s ním,

že nebyl tvorem smrtelným,

že bez něho je smutno nám –

atd. – těmto mátohám

se nedivte, znak bolesti,

když stihne koho neštěstí,

že odejde mu živitel

(těla i duse), zbude žel

a ať už je to kdokoli,

pak chodí jen a blábolí.

Leč v jednom jsou zde chlapíci

ti pozůstalí truchlící,

to lebka jejich přebystrá

se naučila od mistra,

tož pytlačení. Na líc svou

teď masku protiplynovou

si nasadí (jdou ve kroku

s vymoženostmi pokroku),

neznámí za dne bílého

kurážně střelí každého,

kdo mistrovi jsa protiven

mu kalil náladu, jim den.

Tož střílí a ty střely jich

jdou v intencích jen mistrových,

ta maska protiplynová

je jako ve tmě uchová

a oni, ducha rytíři,

v tom rovni svému pastýři

jdou kurážně. Jich svědomí

je čisto, jsouť si vědomi,

že pro mistrovu slávu čest

jich práce požehnána jest.

Bez masek sijí, co on sil,

pod maskou žijí, jak on žil,

tak, jeho praví dědici,

luk vezmou, kámen, ručnici

a nic-li z toho nemají,

tu zvykem psů jen štěkají –

a s tváří dobře zakrytou

pseudo- či anonymitou

na všechny ony útočí,

jimž nehledli by do očí,

což činí vždycky padouši,

jež zákryt očí pokouší

ke klukovství a radí jim

i k jiným kouskům kulturním.

Blah, komu v žití Osud skyt,

kol sebe taký průvod mít,

blah třikrát, kdo tu v odchodu

zanechá lidstvu, národu

tak čilé apoštoly zde

svých metod, praktik, slávy své!