ROMANCE

Potmě v žaláří vrah sedí

bezbožný,

na stín mříží na zdi hledí

mátožný;

ráno bude vydán katu,

proto probírá teď v chvatu

mládí svého dny.

Ach, co všecko bláznivého

miloval,

než se zarputilý z něho

rebel stal,

a když lidi škrtil, dusil,

řezal, píchal, jak kdy musil,

zíval jeho žal.

Když se huby rozmačknuté

cenily,

až se v jeho ruce kruté

zpěnily,

než smrt podťala jim brady,

pro smích nosil s sebou všady

obraz spanilý.

Spanilý jak růže bílá

v rozkvětu,

jako by se hvězda skryla

do květu,

láska nad ním zahořela,

co jen chtěla! Co mu chtěla

růže v sametu?

„Jakým kouzlem oči vaše

řežaví?

Či tak stydnou? Nebo plaše

z únavy

vzácný stud vás takhle jímá,

že bych vám chtěl před očima

ležet bez hlavy?“

„Když ke mně tak jako k Múze

mluvíte,

hloupý jste, ač se mi tuze

líbíte!

Dosti mějte na mrknutí,

jinak nemám pro vás hnutí,

konec písni té!“

Byla překrásná to krátce

bestie,

láska má jak na oprátce

lilie;

bílá růže, bílá svině,

ach, kéž na mne na svém klíně

třebas naplije!

Jak se život časem točí!

Nejednou

s úsměvem se naše oči

zahlédnou,

cítím vůni, oheň vtipu,

marně píseň lásky skřípu

trpkou, záletnou.

Čert vem všecky melodie

milostné,

nechť se sama, kanálie,

zakousne!

S větší zbožností se vraždí,

když mne obraz její dráždí,

jenom žij, můj sne!

Kat mne zítra na rytíře

povýší,

jest však ošklivo v té díře

pro myši,

bez lásky jest konec hloupý,

vždyť i kostlivec má roupy,

kdo však vyslyší?

Co to? To snad záře mrká

polární?

– Jen strážce sem lampu strká

erární.

Jako ještěr mezi kmety

nese úškleb dvěstěletý,

ach, jen nepadni!

„Milý brachu, vedu pro vás

zábavu,

nežli dostanete provaz

na hlavu!

Ach, což vy se propadáte,

omdlíváte, drkotáte

do svých rukávů?“

„Jen si, slečno, k němu klidně

sedněte,

do ucha mu něco vlídně

řekněte,

čiňte, co budete moci,

já přijdu až po půlnoci,

jenom nespěte!“

„Fí, tma studená a černá,

cítíte?

Byla jsem vám přece věrná,

vidíte?

Těšíte se na senzaci?

Jakou mi to dalo práci!

Ale už jsem zde!“

V krásných očích se jí chvějí

plameny;

jak se hrdě pne prs její

kamenný!

Z jejího teď slyší hlasu

syčet mládí krutou krásu

steskem znavený.

„Klamete mne, slečno drahá,

jaký hřích!

Kdybyste tu byla nahá,

věřil bych!

Nechci vás však příliš lekat,

nemusíte šaty svlékat,

stačí mi váš smích.

Vám se asi ležet nechce

v posteli,

můžete mne kopnout lehce,

chcete-li.

Čeho ještě se vám chtělo?

Potkanům mé patří tělo,

kat je podělí –“

Ale ústa zasípala,

mlčel jen,

hleděl, jak se vysvlékala,

vyděšen.

„Matko, matko, pomoz jednou,

mnohou měl jsem chvíli bědnou,

jednou zjev se jen!

Slyším pekla děsnou radost

vábiti,

nemohu již svoji žádost

zabíti!“ –

A hle! – Kámen hne se v tůni,

leknín z bahen pošle vůni,

smrt se zatřpytí –

V dáli, v přenesmírné dáli

modliteb,

jimiž jako chlapec malý

platil chléb,

v mlhách stáří duše stála,

a když tiše zakývala,

padl na otep.

Krásná slečna reptá sladce:

„Tak mi služ!

Dělej, nebo promluv krátce!

Nejsi muž?“

Hledá, zdvihá k sobě vraha –

Náhle zařve dívka nahá:

„Bídák, pošel už!“