ROMANCE.

Ach, svět jak jarní je den,

jak sloka čarovné písně,

pojď, blázínku, se mnou jen ven

a jen se tak nedívej přísně!

Ó, ženy, jichž dech vášní dýše,

ty veselé, rozmarné noci!

Což smrť, což hroby! Ach, spíše

tak dvakráte dlouho žít moci!

A všecko to přešlo v tom reji,

jen v líce vryly se vrásky,

zrak slábne a nohy se chvějí,

a uvadly slíbané krásky;

teď na vše rmut ulehl černý,

co dříve tak bavilo muže,

ty balety, plesy a herny

a pitky a písně a růže.

Je konec. A přešlo to rychle,

a život fádní a dlouhý.

A srdce, což srdce? Je stichlé,

a není v něm záblesku touhy,

ni lásky, ni záští, ni vznětu,

jak přívalem vymleté skály,

neb jako když les lučních květů

dech úpalu letního spálí.

Nač žít? A skončit vše rázně?

Ne, každý již hlupák se střílí!

On hledí v tvář smrti, prost bázně,

však dnes – ne dnes nemá síly...

Je slunno, a slunce hrá v síni,

on zavírá oči a zívá:

Pah, střílet se – nyní – už nyní,

vždyť ještě se oženit zbývá!