ROMANCE

Van do ohně dmých – ten jásot, ten smích!

Jak skáčí přes plamen děti!

Jak komety chvost nad skálu a hvozd,

hle, koště hořící letí.

Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš?

Ať v náruč mohu ti spěti?

Je májová noc a kouzel vlá moc,

než svět se zatopí zoří,

sta šeptů, sta strun, a měsíc jak člun

na modrém kolébán moři.

Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš?

Mé rty po polibku hoří!

Já po tobě práh, já volal tě v snách,

kdos za mnou chechtal se: Blázne!

Já v dům váš se vkrad, leč prázdný byl sad,

já do výše vyšvih se srázné,

v tvé komůrce kol jsem tápal – ó, bol!

tvé lůžko našel jsem – prázdné!

Tu v tušení zlém já prchal až sem,

kol hřbitova, rozcestí píle,

kde při záři hvězd na svůj letí sjezd,

ach, čarodějky té chvíle.

Ó, Bože, co zřím? Ty s hejnem hřmíš tím!

Ó, dítě, dítě mé bílé!

Kam letíš v svůj zmar? Nač třeba ti čar?

Co ještě umět bys chtěla?

Což nestačí víc ti spanilá líc,

zrak svůdný, krása tvá celá?

Což láska má lež – či učit se jdeš

i krev mi vyssáti z těla?