Romance.

Na bledou tvář a paží vděk

pad luny bledý paprslek

skrz pevné, husté mříže.

Ta sličná hlava skloněna,

jak lilje bouří zlomená

a ruku pouto víže.

Jak smutno zde! – Čím zhřešila

ta paní, růže spanilá? –

Ji vlastní manžel soudí! –

Juž nabažil se jejích vnad,

teď plesem zvučí celý hrad

a všude život proudí.

Tu číše zvoní o pohár,

ve zracích plane vášně žár

a dívčí náruč kyne.

Dí hradu pán: „Jsem svoboden!

Má žena v poutech, šťastný den,

chci líbat rtíky jiné!“ –

A v temný žalář, neblahý,

ve stínu, plni odvahy,

dva rytíři se kradou:

„Na hradě bujné hody dnes, –

pojď, drahá paní, prchnem v les,

jsi krásnou tak a mladou!

Tvůj vlastní manžel – jaký žal! –

tě katu vydat rozkázal,

než vyjde hvězda ranní.

Je škoda však tvých mladých let,

dej zlíbat nám svůj kyprý ret

a budeš volnou, paní!“

„Nuž s námi pojď, už blízko den!“ –

Však mladá žena mlčí jen

a klopí slíčnou hlavu.

„Čas nejvyšší!“ – ji opět zvou. –

Tu pyšně zvedla hlavu svou:

„Jdu s vámi, – na popravu!“ –