ROMANCE.

Ó mocná kráso dívčích očí,

ó kouzlo různobarvých hvězd –

co zpěvů kolem vás se točí,

co novel nechaly jste zkvést;

své milé každý chválí zraky,

že líbí se mu – proto taky

ten pár vždy nejkrásnějším jest.

A v oněch všedních zpěvů množství

já dneska jeden vrhám též,

tam chválu očí mého božství,

mé milky očí nalezneš –

to nejsou oči jako jiné,

jak jezera či sluje stinné –

těm očím rovných nenajdeš.

Ty oči nejsou modré, hnědé,

ni zrzavé, ni šedivé,

ni kočičí, ni černé, šedé,

ni fádní ani ohnivé –

ni duha podobna jim není –:

to oko stále barvu mění

a nevíš, jak plá nejdříve.

Jsou z rána jako koutek v lese,

kde horský potok pramení,

kde ze skály své vlny nese

přes kapraď, mech a kamení,

a šumivou též píseň jeho

i šepot lesa prastarého

já vytuším z nich v zmámení.

Však potom sluncem vzplane náhle

ten tajuplný její zrak

a září v polí pláně táhlé,

kde v žitech hoří vlčí mák,

v něm blankyt světlý, řinkot kosy,

v něm křepelčina píseň prosí

i skřivany v něm tušíš pak.

A odpůldne tě opět vítá

jak starosvětský, prostý sad,

kde na altánech růže zkvítá,

kde sedmihlásek hnízdí rád,

kde drobné dětí sobě hrají

a do houštin se ukrývají,

jež zarůstají pěšin řad.

A s večerem má nové divy:

je jako noc ve klíně hor,

dav gnomů stíhá čtveračivý

tam svatojanských mušek sbor

a gnomů těch smích rozpustilý

tam s tesknou písní lesní víly

vždy o nadvládu vede spor.

A jindy zas tam jeseň pláče,

vše mlha halí tesklivá,

tou tmou jen jiskra ohně skáče,

kde dětí sbor se ohřívá;

a zimní klid i bouře jarní

i chladné hvězdy, dnové žární –

vše v zraku tom se ukrývá.

Ó krásko jména neznámého,

však s čarovnýma očima –

kdo říci smí, že dívka jeho

snad ještě krasší oči má?

Má milá, o níž to vím pouze,

že zrakem čaruje mé touze,

ta nejkrásnější oči má.