Romance.

Ve srdci žal a na rtu smích,

na smutném čele vrásku,

šel vyprovodit ke hrobu

svou nejprvnější lásku.

S vysoké věže zvoní zvon,

z kostela průvod chvátá,

u předu kluci se křížkem

a páter v rouchu zlata.

Šest lidí nese ze prken

stlučenou boudu v pláči –

v průvodu každé po hlavě

myšlenka smutná kráčí.

Šeredné baby za knězem

s růženci ze klokočí –

jim srdce dávno utuhlo,

však ještě pláčou oči.

V rozbitých šatech dětí pár

a uličníků k tomu –

on pomodlil se otčenáš

a chtěl se vrátit domů.

Tu za zdí smích se rozlehnul,

vzdor tomu, že dnes pátek,

a polku v tónech strhaných

tam hraje kolovrátek.

Což je mu po té muzice,

teď jiná hraje v těle –

kdy houslařům dal dvougrošák

a změřil kolo celé. –

Žebráci po mši zádušní

se u kostela staví,

z nich každý starou čepici

teď smeká s holé hlavy.

V zástěrách baby děravých

a děti bez kabátů –

je líp se živit žebrotou,

než písní z kolovratu!

Šel taky mezi žebráky

a dva groše mu dali –

ten bídný groš, ten žhavý groš

ho jako oheň pálí.

Však pálí něco ještě víc

a přec ten oheň hřeje –

napij se hezky z hluboka,

dobře se na to kleje.

Ten groš, jak jiný ve světě,

udá se věru všude –

však pálí něco ještě víc,

a v srdci teplo bude.

On dopil na dno potřikrát,

kolovrat skončil právě –

je takto dobrý, dobrý chlap,

však dnes má trochu v hlavě.

A dopil na dno rázem zas,

líc bledne, hlava klesá –

a umíráčkem na blízku

kolovrat hrá mu z lesa.

Tak na rtu bledém němý smích

na zdravém čele vrásku,

šel hledat mrtev za hroby

svou nejprvnější lásku!