ROMANCE

Mne stará duma vzbouzí a vlá mi u hlavy,

dech slávy odumřelé se ochromivě stele

do hlubin doubravy.

Hlas vyplašené zvěře, jež pila z pramene,

se s šumem vody pojí a konejší a hojí

mé žití zraněné.

Jdu stopou věky svátou. Kdo bral se tudy kdys?

Mně otisk v mechu pravil, hod poklidný že slavil

tu medvěd, vlk a rys.

A v černém, mrtvém houští, kde paprsk luny shas,

ve vůni hub a blínu svit v klidnou serpentinu

plá modrý spící plaz.

Jdu stopou věky svátou, jež ducha zavádí,

mé bezútěšné žití pak vábí položiti

se ve hrob z kapradí.

Jdu cestou beze stopy a volám do šera.

Kol ve primérní kráse houšť, které nedotkla se

tu chladná sekera.

Dar kontemplace svaté zde vyvíral co zdroj.

Já žíznil. Moh’ jsem píti a na vždy uhasiti

svůj zářný nepokoj.

A pak jsem vnitřně smířen, co ve snu slyšet moh’,

jak v hluchém dosud lese kus impromptu se nese

na myslivecký roh.