ROMANCE.

Jde chvíle snů. Proud zlata naposled

v kraj padá širý, ztichlý, zadumaný...

Mdle v okna červánků se dívá hled,

a věže planou nachem obetkány,

kdy rozžhaveno v ryzí, čistý kov

to velké slunce klesá tiše v rov.

Je nejkrasším v té umírání chvíli,

kdy v noci náruč zlatou hlavu chýlí.

V tu starou báj se noří zamyšlen

teď učenec. – V dál oknem klidně zírá...

Již v síni stín je k stínu přitulen,

a klidu kouzlo samu práci svírá.

Stůl opuštěn – viz na něm listů sněm!

V těch vědec rozumu jen mluvil rtem...

Snad citu květ mu v červáncích se vrací,

než slunce mroucí ve tmách dokrvácí

tam za horou.

Však těžko květu bez slunce je žít! – –

Tma širou dál juž ve sny zkolébala.

Sed’ učenec. Zas lampy vlídný svit

mu v práci hledí. – Ó, ta kobka malá

zná hodin řad, kdy píle šerá báj

tu denně snuje svého kouzla taj,

kdy vlákna jemná bez ustání skládá

a prapor vítězný z nich věkům spřádá. –

Vstal vědec. Kráčí k labyrintu knih,

cos rukou pevnou k dílu sobě hledá;

v tom zlatý květ na drobné desce mih’

se oku jeho letem. – Knížku zvedá

z řad foliantů. Prach s ní setřel v chvat,

pak zlata ořízky se dotek’ snad...

Však na místo zas snivě knížku vrací

a v dumách usedá si k práci – práci.

A rudá knížka jasem prokmitá,

jak v poli mák, v těch plných klasech vědy,

jak ptačí píseň v les kdy zavítá.

Aj! Svazek veršů... Dávných časů sledy,

kdy v ušlechtilou učencovu líc

žár lásky pad’ a květů na tisíc

mu v cesty. Zbyl z nich ten na knížce rudé,

jak svadlá růže upomínkou zbude.

„Je láska sen“, tak řekl tisíckrát,

„ne snít, vždyť k činům život ducha volá,

ó, není, není času snít, ni spat,

jen v poutech práce člověk sny své zdolá.“ –

A přece jen, kdy ve knih zbloudí tlum,

květ zlatý v chvíli našeptá mu dum,

třpyt rosy v měkké se mu oko vkrádá

a vroucí lásky taj mu v duši spřádá.

Pak v sny mu sprchne upomínek sled

na bytost, jež jej vroucně milovala,

a verše lásky, jež tak dávno čet’, –

je perut práce v zapomnění svála –

zas hlasně zahlaholí v duše skryt,

jak píseň těm, kdo touží ještě žít. – –

Vždyť knížka rudá se svým zlatým květem,

ta věčně bude bloudit širým světem.