ROMANCE.

Má paní stojí na nádvoří ticha,

nad ruinami zlomena.

Z údolí vůně vzpomínkou k ní dýchá

a volá mrtvá doména:

Třesk zbraní, sladce zašeptaná slova,

let sokolův a ořů cval,

zpěv labutě, jež na jezeře plová,

vzdech listí, které vítr svál.

A starý život, pohádka a snění

se vrací v trosky kamenné,

jak přelud v jitřním rozednění

vstříc hledí pravdě plamenné.

Má paní stojí pod vysokou věží

ve bílý kámen zakleta.

A z němých úst, jež v černé hrobce leží

k ní píseň lásky zalétá.

Zas mluví vše, co přemoženo kleslo,

je živo, přes co přešel věk.

A ten, kdo ztratil časovosti heslo,

v hovoru smrti našel lék.