ROMANCE.

Ze dlaní vypjal bílou bradu

a od úst odtrh’ zlatou číš:

„Ó Agrafo, k tvým nohoum kladu

své srdce celé, pro tvou vnadu

chci v peklo jít, co dnes mně díš?!

Již rok tomu, co na bazáru

jsem koupil tě, od slunce žáru

květ lilije pol zlomený,

i myslil jsem, že srdce vděkem

mně stlávat budeš v loži měkkém

na zlatých vlasů prameny.

I chtěl jsem tě mít otrokyni,

když zrak měsíce bloudí síní,

bych s rtů tvých ono kouzlo pil,

jež v nach čaruje bledosť tváří

a žluť, ten krutý přízrak stáří

a promrhaných žití chvil.

A zatím v žhavém touhy plání,

ó Agrafo, tys mojí paní

a kouzelnicí vítěznou,

já, žebrák, u tvých nohou prosím:

Ó přej, nechť polibkem tvým zrosím

své rty, jež lásky žízní schnou!“ –

A Agrafa, ta lilje smavá?

Svou rukou jenom v odpor mává

a ku bojaru hovoří:

„Slyš, na potulce ranním časem

dvé mladých orlů vybrala jsem

z jich hnízda v srázném pohoří.

Až zpernatí těch ptáků křídla,

by v jasných sluncí zářná sídla

se v bouřný mohli dáti let,

pak ručím tobě hlavou svojí,

že po úmorném lásky boji

můj, pane, slíbáš sladký ret!“

A bojar věří, šťasten věří. –

Když do komnaty na prah dveří

vstoup’ číšník, štíhlý, krásný hoch,

tu číš, kde plála réva zlatem

a rubíny, v dlaň chopil s chvatem

a vzdych’: „Kéž už bych líbal moh’!“

„Již vypršel čas slibu tvému,

ó Agrafo, jak šťasten jsem,

že trýzní lásky umdlenému

zas v ráj se změní celá zem.

Teď s druhy jedu na lov, drahá,

však s večerem se vrátím zpět.

Hleď, orlové! Má dlaň se zdráhá

je v podnebesí pustit v let.

Kás divná tucha duši jímá

a cit, jenž na dně srdce dřímá,

mou úzkostlivě úží hruď.

Přec pustím je, ať k slunci letí,

já večer k tobě do objetí

se navrátím. Teď s bohem buď!“

A odejel. Psů lačná smečka

v ráz rozprchla se v okolí,

a za psy lovců dlouhá vlečka,

na čapkách péra sokolí.

V pěst svírá bojar břitké šípy:

Ať kanec je, ať srn, či laň,

dnes, duše má kdy touhou kypí,

vše bez milosti sklátí dlaň!“

A bojar pádí na svém oři.

S ním dopola kruh lovci tvoří.

Tam laň, hle, míří v blízký les:

„Můj šíp ji dneska prvý skolí.

Pak roh ať v jásot zahlaholí

a se šňůry ať vzletne pes!“

A laň psy štvána zniká v doubí.

Dešť šípů za ní bojar slal,

však nadarmo, přec prchla v loubí,

jež ostružina s hlohem vroubí,

a za ní bojar dál a dál.

Již v houští zmizel lovců zraku,

ve listí moři, kouře mraku

a ještě šípem stíhá laň,

v tom, zda jen možno věřit oku,

hle, Agrafa na stráně boku

v mech úbělovou tiskne skráň.

Jí opodále číšník v krvi.

Ne laň, on zhynul deštěm střel.

Vzkřik’ bojar, strašně stáhnul brvy,

a pohledna v zrak ženě prvý,

jak zachvěl se, když v prázdno zřel.

A nad hlavou, slyš, tepot křídly:

My zloupili tvé ženy zrak!

Dnes ku pomstě jsme čas náš zhlídli

a v zem se snesli ze oblak.

Zda Agrafa tvá srdce měla,

když láska s něhou matky chvěla

svou perutí nám nad hlavou,

a ona přijdouc v hnízdo naše,

do skalních srázů s námi plaše

pryč pospíchala dálavou?

Ó Agrafa, to věrná žena,

cos nemoh’ ty, to jiný moh’

a číšník tvůj, tich jako pěna,

to věru jiný býval hoch.

Ji v ústa líbal – byltě mladý,

co zatím vousy ze své brady

tys v marné touze lásky rval...

Tu bojar napjal v hněvu šňůru,

šíp zasvištěl a kroužil vzhůru

a orly oba k zemi sklál.

A v mžiku s koně bojar sklesl. –

Když Agrafu však na kůň vznesl,

pod tíží bolu schýlenou

a zdrcen cválal tmání stromů,

tu poznal, že si veze domů

svou krásnou ženu – šílenou...!