ROMANTICKÁ HISTORIE.

To bylo někde dole na Šumavě.

Den zabil jsem v hrách s divoškou tou snědou

a večer v hotelu při černé kávě

jsem snil a kouřil. Rudý vlas, tvář bledou

jsem cítil v duši, jak ji propaluje

pár hnědých očí. Krásných v zadívání,

oddaných očí pár. A nevím ani,

jak přišla, u mne stojí z nenadání

divoška snědá, zrakem zabodnuta

do mojich očí. Přísná, nepohnutá

a mlčenlivá, ta, jež se vždy smála.

A moji ruku lehce do svých vzala,

šeptajíc tiše: Miláčku – a vedla

mé kroky v noc. Stál měsíc nad jezerem

a my též stanuli. Na zkácený kmen sedla

a její hlas vibroval zlatým šerem:

„Dnes musím zemřít. Neboť nezemřel

ten, jenž měl být už mrtev. Bez přísah

jsem byla jeho, bral a dával – žel!

jen to dát nemoh’, po čem sen můj práh’:

milovat toho, který sílu měl

illusi krásy smrtí život dát.

Zbaběle přišel dnes a prosí. Snad

cos ještě žije mezi mnou a jím,

leč je mi cizí už. Jsem unavena

a spát se chce... Je trochu divno, vím,

že mluví s tebou takhle cizí žena.

Ty miluješ též illusi – buď zdráv.

Buď s bohem, drahý.“ Ráno odjela

bez rozloučení. Třicet moralistních hlav

kývalo seriosně. – Pokoj s ní.