ROMANTIKA.

V měsíční světlo bílé

to za půlnoční chvíle

nad kraj se zvedne hrad,

a s cimbuří se sklání

ta nejkrásnější z paní

a její žalování

do tichých padá lad:

„Jdu z básně od Uhlanda,

mě nazývali Wanda,

můj otec králem byl.

S té zdi já dívala se,

jak pastýř ovce pase,

hoch v mladé, luzné kráse,

a byl mi nad vše mil.

A vzdechy plné bolu,

on nahoru, já dolů

my vysílali v dál –

pak nad spoustou těch vzdechů

vzdýchali všichni v spěchu,

když četli pro potěchu,

co Uhland o nás psal.

A královská já panna

už jednou rozvzdýchána

dál vzdychám se zdí těch –“

V tom zapěl kohout kdesi,

hrad s princeznou pad v lesy,

ta v posled zavzdychne si

a krajem chví ten vzdech.