RONDA. (IV.)

Pohádka tichá dávných mojich snů,

jež v zkřehlé srdce znova život dýchá,

teď matné slunce lepších ještě dnů –

pohádka tichá.

Toť pramen štěstí, který nevysýchá,

byť třeba pohleděl jsi k jeho dnu,

jím okřeje vždy pustá žití lícha.

Svůj celý život k její duši pnu,

toť hudba, jež v bouř života se míchá

a provází mne všude, kam se hnu,

pohádka tichá.