RONDA. (VII.)

„Sny, vidiny a v konec nic,“ jsem děl,

když v jitru, naděj v srdci, v jasu líc

jsem vyjel, abych za svým cílem spěl.

Sám nevěřil jsem, řek’ to v žertu víc:

„Sny, vidiny a v konec nic.“

Leč obzor chmuřil se, čím dál jsem jel,

a haslo světlo Tvojích zřítelnic,

den vyzpíval se, ztrácel se a mřel.

Do moře hodil jsem vše, co jsem měl.

V sled na břehu se lilje smála vstříc,

já ruku vztáh’ – a utrh’ asfodel – –

Sny, vidiny a v konec nic – – –