Rondeau.

V bělavém živůtku tak měkká

v mých loktech ležíš naposled;

ve chrámu duše Bolesť kleká...

Ó, nech, ať horkou vssá můj ret

tu slzu, jež ti s očka stéká.

Chlad nocí probdělých mne čeká,

a bílé mříže jsou jak led –;

však v ňadrech tvých je teplo mléka

v bělavém živůtku.

Já chvěl se vida, jak se svléká

s řas živůtku tvých ňader květ –,

však teď se smuten budu chvět

o štěstí své, jež v dáli těká,

kde za vlnou se vlna smeká

v bělavém živůtku.