Ropucha.

Ty píšeš smuten: Svět je stále horší,

zlá těžká vláda jako balvan leží

na cestě k dobru, trpět musí každý,

kdo s vlky nevyje, v psí, v posměch luzy

je vydán ideal a božský soucit,

na rozích ulic prodává se láska,

těch stále míň, kdo ještě v lidstvo věří,

těch stále víc, kdo věří v zisk svůj pouze,

lže každá těcha a lže každá naděj’;

sny o ráji, jenž dávno lidstvu ztracen,

jsou právě sny a v dálku jen se tratí

a stejně bledne v mlhách minulosti

tvář trpká Sokrata i sladká Krista.

Jen Mamon sedí dnes na stolci světa

a chřestí miskou, již podává kolem

a každý z těch, kdo spějí drahou žití,

tam něco hodí, jeden svoje mládí

a druhý čest a třetí dobré jméno,

sny o velkosti ten, ten dívčí srdce

a všickni duši. Stárne svět a hyne.

I krása neplatí dnes, na tržišti

hnis ran svých ukazuje každý mrzák

a zve to krásou, že to smutná pravda.

Je zmatek ve všem, v myslích jako v srdcích,

je všady západ, století skon hlásá

se smutným červánkem, co dá nám jitro?

Tak píšeš mi a duch tvůj zachmuřený,

jenž z Platona zvyk’ píti svatých zřídel,

se táže mne, zda vidím léku, spásy

v tom bludišti? Chci tobě odpovědít

a probíraje klikatou se drahou,

již prošel člověk od negace strží

ku výším idealu a zpět zase,

víc nenalézám, bych ti odpověděl,

než starou pověst, kterou v dětství dobách

rtem chvějným bába vyprávěla dětem,

když listopad zřel oknem zamlženým

venkovské chaty v loučí rudý oheň

a v bzukot kolovratů... V jednom městě,

jež kdesi v poušti leželo, vysch’ pramen.

Vše marné bylo, s okovy a džbery

a džbány namáhání, žízeň rostla.

Byl jediný to v celém městě pramen

z oasy blízké svedený. Prah’ každý

a hynul v nářku, žena, kmet a dítě.

I odkryli ten zdroj a začali hledat

a k hrůze zřeli na dně městské studny,

kde z oasy jim voda přitékala,

jak velká ropucha tam ve tmě sedí.

Ta pila, ssála všecku živnou vodu

a její oči svítily tmou, úhly

a její hrdlo víc se nadýmalo

a její údy rostly, čím víc pila.

Ba přikryla juž netvárným svým tělem

zdroj celý; nejen hltavými ústy,

i všemi těla pórami juž ssála

z oasy tekoucí sem svěží vodu

a rostla v horu. Nastal děs a zmatek

a nikoho tu, jenž by osmělil se

v chřtán ropuchy té vrazit ostrý oštěp,

ji skolit rázem, vrátit městu vodu

a život s ní. I hledali kol v kraji

a pastýřů se ptali, až tu řekl

jim poustevník, že kdo má srdce čisté,

ten zmůže ropuchu. Však tato rada

jim nepomohla, nebo srdce čisté

tam neměl nikdo. Chápeš moji pověst?

Jsou srdce lidská jak z oasy pramen,

z nich proudí lidskost, soucit, něha, láska,

z nich svět se živí; ale co je platno,

když před pramenem všech ropucha sedí

a hltá čerstvou, svěží vodu živou,

jí sama bubříc? Tvoje „já“ to vlastní

na prahu tvého srdce sedí, hrozná

to sobectví je ropucha a zisku;

ta zhltí každý k dobru vzruch a povzlet,

ta ssaje každou krůpěj svaté lásky,

ta staví každou vlnu ryzí snahy,

když v odvet berná necinká jí mince;

vše zastíní, div ještě stihneš hvězdy,

že planou na nebi a kolem růže

na keřích zadarmo že světu voní.

Tím děje se, že dobro, soucit, láska

i krása mizí. Rada poustevníka

i u nás platí, pouze čisté srdce

můž skolit ropuchu, by svěží pramen

k všech osvěžení, útěše a plesu

kol rozlíti moh’ stříbrnou se vlnou.

Ó nejsme živi v dobách heroických,

kdy na draka vstát musil Jiří s kopím;

jsme děti jiné doby, ale větší

by héros byl, kdo maje srdce čisté

by začal u sebe a smělou rukou

si z hrudi vyrval ropuchu a zničil

své nízké „já“, jež hltá vyšší snahy

všech blaho ssajíc ústy svého zisku.

To na tvůj smutný list ti odpovídám.

Ó buďme dobří, buďme odhodláni,

víc obětí, víc odříkání, lásky,

víc heroismu v zapírání sebe

a čistý pramen dobra, lásky, krásy

všem poteče zas hojně, zprahlé rety

že svlaží si zas žena, kmet i dítě

i věrný pes, jenž za svým pánem kráčí.

Co na to řekneš? Nevím, však buď Jiřím!