Rorate coeli!

Advent, advent! dobo svaté touhy,

v moři žalu slasti krůpěje,

v zápasy a boje, v život dlouhý

jeden blahy úsměv naděje.

V stínu noci zlatý úsvit jitra,

červánků svit ale v daleku;

cítíš, jak jdou stíny z tvého nitra,

to jak Bůh se sklání k člověku.

„Přijde, přijde“, šeptá jako v snění

duše tvoje blahem vznícená;

oko plane v zbožném roztoužení,

k nebi pnou se vroucně ramena.

Přijde, přijde, jako rosa s nebe

v květy padá v jitřním soumraku,

zrosí duši tvou a zrosí tebe

jako úrodný déšť s oblaků.

Přijde, jak když zem se otevírá,

v poupata než přes noc rozpučí:

ba, juž tluče na tvé srdce víra;

„Otevři mně svoje náručí!“