RORATE! (I)

Rorate, rorate, ach, rorate!

Jak plakala by duše ve mně;

nebesa, jež se otevíráte,

proč nezrosíte naší země?!

Je vyprahlá a neslibuje kvést,

je plevel jen, pýr, co se rodí,

a požehnání Boží ne se snést,

jen nenávist tu po ní chodí.

Jak by to nebyl svůj a jeden rod,

jak bratr bratru byl by cizí;

jsme vykoupeni, Bože, komu vhod?

když láska mezi námi mizí!

Když něco vyrazí, to býlí je

a neživí, jen otravuje;

kdy přece jednou ctností rozvije

a bude rájem, jak nám sluje?

Poros ji milostí svou tenkráte,

ať vyrazí zas nadějemi:

Rorate, nebesa, ach, rorate,

roste sem, na tu Českou zemi!