RORATE.

Když paprsky jitřní hrály

v stezce sněhem zaváté,

tiše jsme se ubírali

na vánoční rorate.

Zraky plály dětským žasem,

měsíc hořel plným jasem

a báň věže zatmělá

mlhy hávem popelavým,

pod polibkem jeho hravým

do žhava se zarděla;

z chrámu hudba temným hlasem,

jak vítr k nám šuměla.

V zimném šeru svíčky plály,

s mlhou splýval horký dech

a varhany vážně hrály

v dutých, slavných akkordech.

Na klekátku propáleném

žhavou vosku krůpějí

kancionál dumal starý

zavázaný pergaménem,

z něho zpíval zástup jarý

a v sluch stále mocněji

zněly prosby roratové:

„rosu dejte, oblakové!“

Jak tu nyní teskno; – v duši

bolest zlehka vkrádá se,

když se zpěvy ku oltáři

nesou v snivém ohlase; –

srdce tucha bolná kruší

a slza se třpytí v tváři,

když při sloupků plápolání

zase zní mi chorál ranní

v sladkých tonů záchvěji,

a věřící vlídným slovem

zve pod prostým chrámu krovem

k víře, lásce, naději!

Víra – žel, že neuzdraví

tebe, synu chorých Čech, –

je to květ, jejž kreslí hravý

o vánocích mrazu dech –

láska! – dávno odumřela

v země této dědici –

ač jí vlast tvá více měla

než kleteb tví biřici...

a naděje – plachá touha,

ze sna povzdech – teskný sten,

o Ježíšku báje pouhá,

dětské hlavy bujný sen...