Rorejs.

Jat v duše hloubi často vzpomínám,

když svatodušní svátky přišly k nám –

ač věku půl již za tím leží –

a zvučícím já zvonem v šírou dál

hod boží radostně jsem zvěstoval

na rudě obarvené chrámku věži.

Však sotva v čepech první skřípl zvon,

v ráz věžných ptáků nastal ruch a hon,

již všemi okny vznášeli se vzhůru;

hlas samý nářek byl a samý stesk,

až dolů slétali zas jako blesk

a ve věži se ukryli a kůru.

Jak čilý byl ten jejich letní rej!

Já v duchu posavade vidím jej;

zřím rorejsa, jak plaší se a děsí,

jak srpem křídel, ruče, s druhem druh,

a ploským zobem pružně seže vzduch

a drápkem nohy na stěnu se věsí.

Já houpal jsem se, také zavěšen,

na laně zvonu, vesel hledě ven,

dél nežli jiní dávaje mu zněti,

a naposled když zastenal a mřel,

vždy myslil jsem, jak do polí jsem zřel,

že o píď výše vymetalo setí.

A myslil jsem, že stále víc a víc

jdou šedé hory smavým nivám vstříc

a v zlatý prales roste vodní sítí,

že motýl na luhu se mění v květ,

a místo něho že se dává v let

na vůně hebkých křídlech pestré kvítí.

A myslil jsem, že zázraky těch chvil

hlas mého zvonu divem vykouzlil,

že srdce jeho neustále buší;

že kostel sám je živým tvorem též,

že hlavou báni má, jež zdobí věž,

a velký zvon že obra toho duší.

A když jsem na modravý hleděl les,

hned myslil jsem, že větve k nebi vznes’,

a že se modlí při hlaholu zvonů;

že nebe jasní se a směje luh

a všemu kolem v lásce žehná Bůh

a líbá zemi v krásnou chvíli onu.

Tak dumal jsem a drahný meškal čas,

až kostelníkův volával mne hlas

a ve dveřích se ozývaly klíče;

tu horem pádem po schodech jsem spěl –

leč jednou vstříc mi rorejs vyletěl

zpod krovu z hnízda u trámové příče.

Tím zaražen a zdiven výletem

již hlasu stařečkova nedbal jsem,

ať volal mě; já věděl, že mi shoví,

a ne-li, řek’ jsem si, tož trefím sám

a na klíč sobě ještě zapískám,

když do kazajky groš mu strčím nový.

A proto vesel v podroví jsem spěl,

bych rorejsovy mladé uviděl,

leč staří za mnou stále kolem hlavy;

strach od hnízda i k hnízdu zpět je hnal,

bych útlých dětí jejich nevybral,

a křídly ve tvář bili mě jak draví.

Mně podivným byl jejich plachý strach,

já nevěděl, že lestný druhdy brach

rod drobný násilně jim z hnízda bere;

tož čím víc rorejs lkal a bědoval,

tím do většího smíchu jsem se dal

a žert jsem měl, že křídly v tvář mi pere.

Já nechápal ten jeho křik a žal.

„Proč pláčeš, kvílíš?“ v žertu jsem se ptal,

leč věku půl jsem čekal bez odvěti

až náhle poznal jsem ten jeho děs,

když s výkřikem jsem na postýlku kles’,

z níž anděl smrti odnášel mé děti.