RORÝS.

Večerní ptáku – starý romantiku –

jsi zašlé slávy pozdní syn,

anebo jenom ze starého zvyku

si stavíš hnízdo ve zdích rozvalin?

A lítáš teskně, když se večer šeří,

v obloucích kolem potemnělých věží –

nad zdivem parkánů – a za vzlyků

vyprávíš zkazky plaché lesní zvěři,

když stezkou zapadlou na pastvu běží –

či jen tak hvízdáš – ze zvyku? – –

Podivný ptáku – rytíři pozdní,

jenž vstáváš z lože, když hlahol dozní,

a ptáci zmlknou v teple hnízd –

když lesem bloudí ztajené hlasy,

a temnem jeho nejhlubší krásy

ševelí z buků listí svist...

Je to tak divné... V modravé šeři

všemu, můj ptáku, všemu se věří – – –

Člověk je básníkem na dvakrát...

Tichými kroky lesem se plíží,

do temných koutů a pod stromy shlíží –

zlatý květ štěstí by utrh’ rád...

Bratrský ptáku – starý romantiku –

jsem snad též zašlé doby syn –

anebo jenom ze starého zvyku

sedám rád večer na zdích rozvalin? –