ROSA LUXEMBURGOVÁ

Ozbrojenými čely

jako ohromní železní býci

narážely na sebe imperialismy,

kulomety, bombami a děly

oheň chrlíce,

mezi ocelovými čelistmi

hromady drtíce

námezdných otroků.

Jménem sebeurčení, demokracie, pokroku!

Leč ti, kdož pochopili

– vzácní –

a šalbou hesel k smyslu sestoupili

vraždění,

pozdvihnuvše hlas a pěst

proti zločinu,

proti buržoasii a jejím králům a presidentům

červení –

plnili žaláře a vězení,

a na prsa jim jako lupič klekla

vlast, jež se vztekla.

Ať,

žalář

to není trest

ni místo pokání

a z bab jen dělá oportunisty.

Žalář ticho jest,

v němž roste k dozrání

láska i nenávist.

Žalář je laskavé přístřeší,

když venku tančí svět, jak píská generál;

jsi svoboden jak tulák v ořeší

a krásné máš myšlenky.

Ty, Roso,

krvavý pokrm tisíců za pozadí majíc

a denně z něho dostávajíc nezbytný hořký krajíc,

nad ptákem, stromem vroucně jsi snila,

abys lásku svou zachránila,

ze čtverečního sáhu zahrádky

dovedlas vyčísti nejlepší pohádky

země.

Jak sladko bylo by žíti,

nebýti nenasytných lidských bestií,

jež, nemohouce letící myšlenky zabít,

těla zotročují, těla zabíjí.

Jak sladko bylo by žíti,

kdyby byl dobojován

ten zápas o zralé lidství,

o lidství bez bohů, bez pánů, bez tříd,

a s novou rozkoší se život mohl pestřit

na troskách zpátečnictví.

Jak sladko bylo by žíti,

kdyby tvá práce, oddanost, láska, zápal

tak často nedívaly se choře,

do krve denně práskány

tam venku,

jako ten tichý bůvol na vězeňském dvoře,

na nějž se soldát sápal.

Jen kniha přírody ti dává zapomenout,

a tu a tam i kniha básníka:

ta slova slunečná a tvoje slzy něhy

dovedou nad vším krátkou duhu sklenout

– posílit odhodlání...

Umlkla děla.

S rozbitými čely ustoupili býci.

Revoluce se rozehřměla.

Prchali králové. Měšťáctvo se chvělo.

Z bran žalářů se rudé hejno rozletělo,

Spartacus vztýčil prapor.

Leč se stínu se k moci drali zrádci, záškodníci.

Ebert a Noske a Scheidemann

vztýčili zrady hlavní stan,

o záda otroků voděných za nos

opřeli lží svých a podvodů nános,

hráz proti revoluci;

buržuj si oddechl, postavil poznovu

prolhaných zákonů svalené desky –

Liebknechta, Luxemburgovu

zničil vztek opilé soldatesky...

Ty, Roso,

která’s bývala doma

u ptáků, květin spíše než u lidí,

tisíckrát zraněna v rudém srdci svém

sobeckou zbabělostí, planým hlomozem,

tisíckrát uražena v snu svém o člověku

zvířátkem bez myšlenky, citu, vděku,

tys věděla dobře, že ti pomoci není,

že pro toho člověka umřeš na dláždění,

že opustíš ptáky, louky a sad,

protože musíš bojovat.

Protože lidé jsou tupí a zlí,

k přírodě před nimi prcháme;

ale protože jsou i oběť a kořist,

život svůj za ně dáváme.

Tak dala’s, nehezká Židovko malá,

zdolána vlastí vlastníků,

tak jsi se krasavicí stala

všech revolučních dělníků.

Nebyvši zrozena štíhlá,

pro jednoho milence štíhlého,

stala se’s věčnou milenkou

zástupu nekonečného,

světice, Roso!