Rosa po bouři.

Ty ptáš se, dřív proč za dceruškou svou

jsem jedné písně nezavzdech? –

Zda pláň jsi zřela v květu takovou,

na jejíž ňadro příval mraků leh’?

A viděla jsi, že by na vlnách

svou leknín klidně růži nes’,

když obzor hněvem černé brvy stáh’,

a nebem honila se blesků směs?

Zda pět jsem moh’? Teď příval odplaven,

luh klidné duše opět zzeleněl,

v něm na krvavých květech stojí jen

těch křišťál přívalů, můj zpěv – můj žel!