Rosa thea.

Tu růži měla bílém na živůtku

a pod ním srdce tlouklo sladkou touhou

jak útlá ňadra roztrhnout by chtělo.

My šli jsme spolu mlčky cestou dlouhou,

kraj letní pln byl neznámého smutku

a slunce v západ zář svou uklánělo.

Zvuk flétny volal snivě z dálky kdesi

a na stromě pták jemu odpovídal,

my mlčeli a šli jsme v ruce ruku.

Já každý krok jsem její nožky hlídal –

zář slunce klesla v západ, v černé lesy,

kraj zamyslil se při slavičím tluku.

A my šli dál: jak bílý cherub ona,

já, padlý duch, jsem chvěl se bázní o ní,

v té chvíli na hněv svůj jsem zapomínal.

Já cítil květ, jak na ňadrech jí voní,

jak táhne krajem vlahá noc a vonná –

a slavík umlk’, v dálce les se stmíval.

A byla noc, šla v neznámém svém smutku,

já vzpomínám teď jako ve snu pouze,

že dítě to jsem nepolíbil ani

a dál jít musil v divoké své touze – –

Tu růži měla bílém na živůtku –

jen ta mi zbyla v tiché vzpomínání.