Rosamunda.

V divém šumu, jako lesy mračné,

nad Adrijí v pevném táboru

Longobardů tlupy krvolačné

míhají se v záři obzoru.

Z dálných končin na výboje, lupy

král Alboin vytrh’ se zástupy,

cesta jeho ohnivé jsou sloupy,

zem zdupána, kam oř jeho vstoupí.

Zvítězil; dnes Italie celá

v okovech, jak hlava otroka,

sny těžkými úpí rozechvělá –

v táboře však radost divoká.

V skvostném stanu, jako hvězda bílá

oblakem se halíc kadeří,

krásná žena v zamyšlení snila

na loži, jak růže na keři.

Zpola přimklá sametová víčka

tejně plála očí požárem,

že až snědá zbarvila se líčka,

jak by paprsk šlehl jantarem.

Ze sna někdy v ňadra uvolněná

slza jasná v slabém povzdechu,

jako vichrem probuzená pěna

stříbrem padla vlasů do mechu.

Jak stín bledý schýlen nad královnou

Eurich patří v krásu nevýslovnou:

„Královno, dnes hlava Alboina

zachvěje se v tvojí náruči,

jeho krev, jak žhavé zlato vína,

v poháru ti Eurich doručí.

Dříve však, než odhodlanou paží

skolím krále v štěstí záchvatu,

tebe, ženo čarovná, se táži,

jakou vezmu za čin odplatu?“

Venku hluk, až plachet tenká stěna

ouzkostlivě chví se, šelestí, –

žena kadeř svislou od temena

s hlavy rve si v divé bolesti:

„Bídná duše, vášní bleskný plamen

k noze mé tě víže řetězy,

dýku tasíš, náručí mou zmámen,

proti králi svému, vítězi.

Věz, má pomsta, jako propast bezdná

nezná mezí, žádných obětí,

jako záře meteoru hvězdná

nezhasne, až země doletí.

Myslím na vlast, přemožených bídu,

na otce i bratrů mohyly,

kde jste zbytek gepidského lidu

s Alboinem na vždy pohřbili.

Vzpomínám, jak obnažená k pasu

z lebky otce k číši vyduté

musila pít v divokém jsem kvasu

oheň vína, zlato tekuté.

Před králem a kruhem bohatýrů,

stříbrná jak pára mlhavá,

vznášela se v kolotavém víru

v čistém bělu moje postava.

Vnada tváří, posázených kvítím,

ňader kalich s barvou čarovnou

krále vzbouřil; hlasů vlnobitím

zval mne ženou, svojí královnou.

Z dálných končin sem až na pobřeží,

láskou klamnou jako bludička,

sypala jsem vnadou svojí svěží

pokojný sen králi na víčka.

Však můj pohled s úsměvem a žárem,

horoucí hlas tejně zvonící,

pomstou žil a krvelačným zmarem

uvnitř hořel zdmychán vichřicí.

Nuže, poslyš! smrti třeba cenou

koupím život, Alboina krev,

s hlavou jeho, dýkou zkrvácenou

rozkoš čekej, těš se na úsměv.

S tuchou bouřnou, pomsty, krve sytou

v líc ti vdechnu výheň sopečnou,

duši tvoji rozkošemi zpitou

vylíbám já láskou báječnou. –

Nahá šíj, stín porosené brvy,

náruč měkká, žena milostná

tebe čeká; Alboina krví

posvětí si ňadra bělostná.“ – –

Žena sama, ruce mdlobou klesly,

srdce bije v prudkém záchvatu,

záře lampy bledé stíny kreslí

na schýlené hlavě, na šatu.

Jedna slza za slzou se prýští –

nahá dýka na klínu se blýští. – –

Zařval Eurich v úžasu a bolu

nad královny schýlen postavou, –

divoce vrh’ bledou na mrtvolu

Alboina hlavu krvavou.